Sobotní odpoledne zavítal náš tým do nedaleké Lubiny. Už od příjezdu všech hráčů na místo bylo jasné, že to bude opět boj. Sešlo se nás totiž přesně jedenáct, takže veškeré úvahy o základní sestavě, nad kterými naši trenéři strávili několik hodin, vzaly za své a opět museli improvizovat.

Další šok nastal, když naši borci naběhli na hřiště. Hned po prvních několika přihrávkách bylo jasné, že tady se po zemi hrát nedá. Vždy jsem si myslel, že nejhorší hřiště jsou v Bernarticích a Životicích u NJ, ale hřiště v Lubině na tom není o moc lépe.

Utkání začalo na minutu přesně v 16:30 a už od prvních minut bylo vidět, kdo je tady doma a ví, jak na takovém hřišti hrát. Hráči Lubiny se o nějakou kombinační hru nesnažili, a jakmile se dostali k míči, okamžitě dlouhými nákopy hledali své dva urostlé útočníky. Asi po čtvrthodině hry slavil jeden tento nákop úspěch. Naši obránci nedokázali uhlídat domácího borce a ten tváří v tvář našemu brankáři nezaváhal. Na tento gól jsme ale dokázali velice rychle zareagovat a po sérii rohů (přesně 2) se hlavou nebo zády (to ví jen on sám) prosadil náš zatím nejlepší střelec Pája Mihalík. Soupeř hrál dál to své a ještě do konce poločasu měl několik dobrých střeleckých příležitostí, z nichž tu nejmenší využil. Po dalším dlouhém nákopu se domácí útočník s ničím nepáral a „nakuřil“ balón z halfvoleje z dobrých pětatřiceti metrů, který k naší smůle přeletěl překvapeného Raduze a bylo to 2:1.

O poločase jsme si řekli, že musíme začít víc bojovat a více běhat. Někteří z našich borců šli do druhého poločasu s lehčím či těžším zraněním. Přesto se nám úvod celkem podařil a dokázali jsme si vytvořit celkem tlak a soupeř se musel osvobozovat jen za cenu odkopů (což je vlastně celá jejich hra). Bohužel z jednoho takového odkopu se zrodil i třetí gól v naší síti. Po třetím gólu náš tlak úplně opadl a soupeř byl lepší. Dokonce místy i kombinoval a k ničemu nás nepouštěl. Přesto jsme to mohli být my, kdo mohl přidat další gól, ale po Pájově centru a následném sklepnutí Jardy Plačka měl Kuba Obroučka míč příliš pod sebou, takže nemohl střelu lépe umístit ani ji dát patřičnou razanci. A opět platilo staré známé „nedáš dostaneš“. Hned z následující akce jsme inkasovali počtvrté. To už jsme hráli pouze v deseti a půl lidech. Lukáš Hykl si totiž, po jednom z mnoha soubojů s urostlými útočníky Lubiny, zlomil prst na pravé noze. Přesto zápas dohrál, za což mu patří poděkování. Dokonce mohl vstřelit v závěru i branku, ale jeho střela levačkou skončila jen na boční síti. Přesto jsme to byli my, kdo měl v zápase poslední slovo. Střela Víti Hykela, která zprvu nevypadala vůbec nebezpečně, překvapila domácího brankáře natolik, že si míč pouze přizvedl do vlastní branky. Pár minut poté rozhodčí zápas ukončil. Bohužel skončila jedna krásná a dlouhá série bez porážky, ale za předvedený výkon jsme si nic jiného než prohru nezasloužili. Snad už v neděli začneme novou vítěznou sérii.

Smolný víkend ženklavského fotbalu zakončili v neděli starší žáci, kteří ve svém prvním zápase podlehli Sedlnicím na jejich hřišti 3:0.